Jako každý měsíc, tak i únorový měsíc nás společná výprava neminula. Tentokrát jsme nejeli do dalekých krajin, ale sešli jsme se na našem oblíbeném srubu Pod horou. Jakmile jsme všichni dorazili na srub, tak se začaly rozdávat potřebné práce. Někteří kluci šli pro vodu a někteří rozdělávali ve srubu oheň, protože je velice důležité mít teplé zázemí. Takže sekeru a špalek do ruky! Čas do oběda jsme trávili venku různými společnými hrami a objevil se i vedoucí Hynek, který nám předvedl, jak se kácí a zpracovává strom. Samozřejmě jsme také ochotně položili ruku k dílu a společně jsme strom pokáceli. Zůstala jen část, z níž zamýšlíme udělat totem. Mezitím se nám ve srubu připravoval očekávaný oběd, protože když se kácí strom tak vám snadno vyhládne a navíc jsme potřebovali sílu a energii na náš odpolední pochod. Na oběd jsme si připravili těstovinový salát, který chutnal většině. Sice ne všichni máme stejně naladěné jazýčky, každopádně se najedl úplně každý. Když jsme si umyli ešusy a uklidili po sobě, tak jsme se připravili na pochod. Vzali jsme si ty nejnutnější věci a vyrážíme.
Šli jsme k Valše, kam se některá vlčata podívala vůbec poprvé. Postupovali jsme podél řeky po prašné cestě, až jsme dorazili k místu, kde jsme se museli dostat přes řeku jen za pomocí dvou lan. Ochotný vedoucí “Božík” vlezl do ledové vody, aby uvázal lano na druhé straně. S jeho pomocí Martin a Kokta uvázali lano na straně druhé a traverz přes řeku byl připraven. Zbývalo ho jen přejít. Šel první, druhý, třetí až přešel i poslední. Všichni jsme zůstali suší a byly jsme spokojení, že jsme na druhé straně řeky. Následoval výstup do kopce k místu staré Pískovny. Zde jsme rozdělali oheň a naplnily žaludky starými dobrými špekáčky. Netrvalo to dlouho a objevila se nějaká záhadná postava zahalená v plášti a měla pro nás zajímavý úkol. Měli jsme najít tři předměty, abychom mohli odejít. Samozřejmě jsme kluci šikovní a vidíme i to, co vidět není, takže jsme dali oči dohromady a předměty byly na světě razdva. Sbalili jsme svoje věci a vyrazili zpět na srub. Cesta nám zabrala necelou hodinku. Na srubu na vlčata už čekali jejich milovaní rodiče a tak jsme se všichni rozloučili a odcházeli domů.
Protože se většina z nás poprvé brodila přes řeku, tak musím říct, že to byla příjemná a poučná zkušenost na kterou budeme ještě pár nocí myslet. Společně jsme si celou výpravu užili a tady máte důkaz, že i malá výprava je skvělá výprava.
Martin Žák
