Možná bych měla začít u toho, jak jsem se vlastně k takové výpravě dostala. Táta s pár známými takovou cestu podnikl už několikrát a když začali plánovat další, už by nejspíš nejel, kdyby se ani nevím odkud nevynořila myšlenka, že bych mohla jet s nimi. Dlouho jsem váhala, protože mi to vždycky připadalo jako velká a náročná expedice, kterou jen tak někdo nezvládne, ale věděla jsem, že taková šance už nepřijde, a tak jsem se rozhodla. Někteří ze skupiny byli na pochybách, jestli mě vzít s sebou, protože nevěděli, co ode mě můžou čekat, vlastně jsem to pořádně nevěděla ani já, ale nakonec všichni souhlasili.
Přišel den odletu a s ním i moje první cesta letadlem, co si pamatuji, takže už samotná cesta pro mě byla něčím novým. Letěli jsme z Prahy přes Helsinky až do Ivala, ovšem ne všechna naše zavazadla doletěla s námi. Naše lyže a boby nedorazily. Jak jsme se později dozvěděli, zůstaly v Helsinkách, kde probíhala stávka, a proto se tam nahromadily stovky zavazadel. Původní plán vyrazit hned z letiště asi 150 km na sever směrem k Utsjoki jsme museli změnit. Narychlo jsme si na noc zabookovali chatu poblíž letiště a přeobjednali taxi. Čas jsme si krátili především obvoláváním letiště a pojišťoven. Druhý den už to vypadalo nadějně, přišly ale jen boby. Abychom jen neseděli, vyrazili jsme si pro ně pěšky na letiště. Museli jsme prodloužit pobyt v chatě a taky jsme se začali poohlížet po nějaké půjčovně, protože nás už opouštěl optimismus. Někteří už nemohli snést, že pořád spíme v teple, a tak si před chatou udělali záhrab. Přiznám se, že mně se nechtělo. Ani v sobotu lyže nepřišly, takže jsme vyrazili do půjčovny. Ani nebudu říkat, kolik jsme tam nechali, ale snad by to měla proplatit letecká společnost. Pořídili jsme a konečně jsme mohli vyrazit na sever.
Taxík nás vyhodil na silnici, kousek od ohrad, kde se v určitém období shromažďují sobi. Měli jsme menší potíž s tím, že tyčky, kterými se měly protáhnout popruhy bobů, aby na nás z kopce nenajížděly, zůstaly taky v Helsinkách. Bez nich by to prostě nešlo, a tak nám nezbylo nic jiného než si půjčit ty, co byly podél silnice. První den ve stopě, počasí nám přálo a já byla naprosto okouzlená a těšila jsem se na to, co nás všechno čeká. Ještě než jsme dojeli k první chatě, přišel další problém. Potkali jsme Sáma, který nám v podstatě zakázal jít tam, kam jsme měli namířeno, protože tam mají tisíce sobů, takže bylo třeba všechno přeplánovat. Večer na srubu Ruktäjarvi nám náladu aspoň trochu spravila polární záře. Taky jsme tady zaznamenali nejnižší teplotu, což bylo -28°C. Rozhodli jsme se respektovat doporučení a za lehkého sněžení vyrazili směrem ke kaňonu. Těžko se dá popsat něco, co jste vlastně neviděli, takže vám toho o té cestě moc neřeknu, protože někdy se nedalo ani určit, co je sníh a co už obloha. Když jsme se dostali ke kaňonu, počasí se sice umoudřilo, zato nám teď dával zabrat terén. Napřímo se jet nedalo, protože tam vyčnívaly kusy skal, byly tam převěje a dole tekla voda, kterou jsme museli přejet po chatrném sněhovém mostu, což se mi málem nepodařilo. Ač jsme posledního půl kilometru zdolávali snad hodinu, možná i déle, do tmy jsme dorazili do cíle. Zřejmě tam už dlouho nikdo nebyl, protože dveře byly do poloviny zapadané sněhem. Další den jsme si vyjeli na výlet nalehko, abychom si prohlédli kaňon a zhodnotili naše šance, což nebylo těžké, protože všem bylo jasné, že je to nemožné. Nedalo se nic dělat, museli jsme aspoň projet oblastí, kde nás nechtěli. Kvůli oklice, kterou jsme se vyhnuli obtížným místům, se nám vzdálenost protáhla na 25 km, což byla naše nejdelší trasa. Docela mě udivovalo, že ostatní byli po večerech tak živí, já už kolem půlnoci dávno spala, a tak jsem málem přišla o úžasnou polární záři. Na fotkách má sice výraznější barvu než v realitě, ale na fotkách zase neuvidíte, jak se mění, což opravdu stojí za to. Měli jsme časovou rezervu a tak se rozhodlo, že bez věcí sjedeme do kaňonu a odpočineme si. Můžu říct, že to byl snad nejdobrodružnější den. Nejprve se o to zasloužil Čim, když se s ním probořil sníh na neúplně zamrzlé řece a zasekla se mu lyže pod ledem. Společným usilím jsme ho ale dostali zase na pevnou půdu, jen se mu pak špatně jelo, protože na mokrou lyži se lepil sníh. Druhým zážitkem bylo setkání s místním, který si vyrazil na ryby. Když jsme přijeli, měl už v ledu díry a začínal chytat. Byl to fajn chlapík a nechal nás ho chvilku sledovat. Zírali jsme jak tahal jednu rybu za druhou. Když nám jednu nabídl, Míša se osmělil a zeptal se, jestli si to s Čimem nemůžou zkusit sami. Tak jsme si nakonec odvezli ryby dvě… v boční kapse na batohu. Večer jsme je upekli na klacku v kamnech a byly fakt skvělý.
Naše další kroky vedly na Madjöki, což měla být nějaká rozpadající se, plesnivá bouda, takže jsme se připravovali na první stanování. Moc výhledů cestou nebylo, slunko se neukázalo, zkrátka vcelku nevýrazný den, přesto nemůžu říct, že by se nic nestalo. Míša si všiml něčeho ve sněhu. Vyhrabal sobí kopýtko, dokonce i s kusem okousané kosti. Odmítl se ho vzdát a řekl, že si to odveze domů. Srub Madjöki nás mile překvapil, protože ač byl lehce nahnutý, bylo tam opravdu příjemně. Taky tady byl signál, takže jsme po několika dnech dali vědět domů, že je všechno ok. Další den jsem vážně zvažovala, co si vezmu na sebe, protože foukal silný vítr a to hodně snižovalo pocitovou teplotu. Byl to jediný den, kdy jsem vytáhla kuklu. Během dne se krajina neuvěřitelně změnila. Přehoupli jsme se přes kopec a najednou všechno zmizelo. Už tady ze sněhu nevystupovaly břízky, ani cokoli jiného, kolem nás bylo jednoduše bílo. Sníh vytvářel optické klamy. Člověku se třeba zdálo, že před ním musí být nějaká vlnka, ale pak cítil, že jede pořád po rovině. Z kopců jsme sjeli do údolí ke srubu. Byla to poslední zastávka před naším cílem, Utsjoki, což byl důvod, proč tady bylo tak rušno. Protože večer přijely ještě další tři lyžařky, museli jít dva z nás spát do stanu, abychom se vešli. Byla to ale celkem příjemná společnost. Poradily nám, kudy jet, jak je to v Utsjoki s obchodem a taky nám doporučili destinaci, kam příště vyrazit. Probudili jsme se do nádherného rána a brzy vyrazili, abychom stihli nakoupit. Bylo to sice povětšinou z kopce, ale zdálo se, že to moc neubývá, protože po přímé letní cestě se jet nedalo a my museli jet oklikou. Když jsme zaparkovali před obchodem, přiznám se, že už mě docela bolely nohy. Po týdnu instantního jídla, by člověk nejraději vykoupil celý obchod, ale to nešlo. K domku v kempu Lapinkylä už to bylo naštěstí jen pár metrů.
Už jsem se nemohla dočkat. Na cestě mi toho moc nechybělo, ale co jsem opravdu postrádala, byla horká sprcha. Stát zase pod tekoucí vodou byl nepopsatelně skvělý pocit. Už nám zbývalo jen se sbalit, zapíchat tyčky zpátky někam k silnici a vrátit lyže. Ty naše, které mezitím dorazily do Ivala jsme poslali s ostatními zavazadly zase do Prahy a letěli jsme domů. Tentokrát už naštěstí bez komplikací, dokonce ani kopýtko Míšovi z loďáku nevyhodili.
Anča Bartošová