1. 3. 2022 jsme na poslední skautskou stezku vyprovodili nejstaršího člena našeho střediska, MVDr. Jana Pavláska – Songa. V každém z nás zanechal nezapomenutelné zážitky, které lze jen stěží popsat slovy. Do posledních chvil dýchal pro skauting a byl studnicí vědomostí a zkušeností, které tak rád předával. Jaké poselství nám poslední žijící hoch od Bobří řeky zanechal?
„Nezalekni se prvotních neúspěchů, obklop se přáteli a vytvářej takový program, který bude bavit nejen hochy a děvčata, ale i vás. Skauting není volnočasová aktivita, je to životní cesta.“ Věty, které ve mně dodnes rezonují a naplňují mě pocitem radosti z toho, že se nám snad Songovy rady podařilo zrealizovat. Neměl jsem sice to štěstí, že by Song vedl mé skautské kroky od útlého vlčáckého věku, ale již v té slavné době po Sametové revoluci, kdy byla obnovena skautská organizace, jsem o něm slyšel od svého táty, tehdejšího vedoucího oddílu vlčat, neuvěřitelné historky. Vždyť si vezměte – byl synem konzula a znal tak z přímého vyprávění tehdejší politické špičky Československa včele s Masarykem a Benešem. V letech 1940 – 1945 byl členem nejslavnějšího skautského oddílu, Foglarovy pražské Dvojky, kde přímo od Jaroslava Foglara získal coby opatrovník oddílového zpěvníku svoji přezdívku Song. Zažil tak tábory, které se staly předlohou pro Foglarův bestseller Hoši od Bobří řeky, který jsme jako malí kluci hltali. Jako totálně nasazený zažil hrůzy války při spojeneckém bombardování Hamburku a následně se zapojil již v Praze do nebezpečných akcí odzbrojování německých vojáků v rámci květnového Pražského povstání. I přes trojnásobný zákaz skautingu v letech 1940, 1950 a 1970 se vždy snažil skautské myšlenky šířit, ať už ilegálně nebo jako vystudovaný veterinář a pedagog pod hlavičkou přírodovědeckého kroužku. Song se stal legendou, aniž by o to stál. Byl skromný, srdečný a otevřený novým trendům, což u generace starších skautů rozhodně nebylo pravidlem.
Song uměl příběhy nejen vyprávět, ale hlavně tvořit. Když si dnes prohlížím úhledným krasopisem psanou kroniku, doprovázenou Songovými malůvkami, tak lituji, že jsem tu dobu nezažil. Po té Foglarově se i bystřická Dvojka stala v letech svobody 1968 – 1970 Songovou srdeční záležitostí. Nebýt komunistů, kteří skautskou organizaci v roce 1970 potřetí v krátké době zrušili a Songovi zakázali práci s dětmi, byl by Song pozitivně ovlivnil mnohonásobně vyšší počet mladých lidí. Naštěstí se Song nevzdal a při první možné příležitosti v roce 1989 společně s Pavlem Filipem – Bobrem skautskou organizaci v Bystřici obnovil. Bylo mi tehdy 6 let a v dnes již neexistující skautské klubovně zvané Bouda, jsem symbolicky 17. listopadu 1990 skládal vlčácký slib. A svůj první skautský šátek, jsem dostal právě od Songa. Mám ho dodnes uschován, přestože mi různých šátků od té doby prošly rukou desítky. Tehdy ve mně zažehnul oheň, který hoří dodnes. Nezapomenu, s jakou vervou se coby nejstarší vedoucí bystřického střediska pustil do oprav našeho svatostánku a vlčáckého doupěte, srubu Pod Horou. Přicházel s naprosto originálními nápady, které přešly v tradice a rituály. Když v roce 1992 vznikl název střediska Klen, tak v tom měl prsty samozřejmě Song. Věděl, že se v našem městě tento druh javoru hojně vyskytuje, ale bylo třeba si ten název symbolicky odůvodnit. Co nás jako skauty a skautky charakterizuje? No přece Kamarádství – Láska – Elán – Nezdolnost. Jak jednoduché a přitom krásné.
Jak jsem skautsky dozrával, stále více jsem si pod písmeno N dosazoval Naději. Bylo to v době, kdy se zdálo, že skauting už netáhne ty davy kluků a holek, že se na nás veřejnost dívá skrz prsty a také situace uvnitř střediska nebyla kdovíjak dobrá. V těch telecích letech, plných vzdoru a vymezení se vůči autoritám, mě usměrnil opět Song. Bylo to při oslavě jeho 75 narozenin, když mi řekl: „Upíre je čas, abys vyrazil na vzdělávací akci, která ti otevře oči. Zjistíš, že to, co jsi doposud znal nemusí být jediná, natož nejlepší cesta a pochopíš skutečnou podstatu skautingu.“ A tak jsme se s Martinem Samkem vydali nejdříve na Evropskou skautskou konferenci v Praze a následně i na čekatelský kurz. No co vám budu povídat, Song měl pravdu. Byl to odrazový můstek pro další vzdělávání, zakládání nových oddílů, vytváření programu a vlastně i mé další pokračování ve skautské činnosti. Jakási forma životabudiče, díky níž jsem poznal spoustu skvělých kamarádů, zažil neopakovatelné zážitky, nabyl nových zkušeností, a hlavně pochopil o čem doopravdy skauting je. Následovalo založení roverského kmene RS Warriors, jehož vznik Song na rozdíl od některých jiných tehdejších vedoucích podporoval. Moc dobře věděl, že jedině mladí a nadšení skautští teenageři mohou posunout středisko dál. Zásoboval nás svými pečlivě propracovanými etapovými hrami, v nichž byl vidět Foglarův rukopis. Vědom si jejich nedostatků nás upozorňoval na úskalí bodování či programu, který nemá stanovený žádný cíl. „Nezapomeňte, že kvantita nikdy nesmí převážit kvalitu. Mějte raději oddíl menší, plný nadšených hochů a děvčat než rozhádaný početný oddíl, kam se chodí všichni jen vyblbnout.“
Když jsme v roce 2006 jako námět celotáborové hry zvolili Foglaru trilogii o Rychlých šípech, viděl jsem, jak Song omládl. Vrátil se ve vzpomínkách do Sluneční zátoky, do temné místnosti oddílové klubovny ve vodárenské věži, odkud vynášeli pod trestem smrti oddílové kroniky, do křivolakých pražských uliček, osvětlených petrolejovými lampami. Při následném natáčeli filmu „Po stopách Rychlých šípů“ jsem věděl, že chci Songa obsadit do jedné zásadní role – kostelníka od svatého Jakuba. Nikdo z nás nebyl herec, ale výkon předvedený 83letým znalcem všech Foglarových příběhů, byl naprosto famózní. Tehdy za mnou přišel a řekl: „Udělali jste mi velkou radost. Já se bál, že ty příběhy už nikdo nečte.“ Dnes má film na youtube 4700 shlédnutí a je symbolem našeho tehdejšího mimořádného zápalu do činnosti roverského kmene.
Roky plynuly, ale na Songovi jako by to nebylo znát. Když za námi jednou přišel a povzdechl si, že už nebude moci řídit auto, tak jsme měli strach o jeho zdraví. „Kdepak chlapci, já jsem v pořádku. Jen to auto už neprojde technickou. A nové už si kupovat nebudu.“ O to víc však chodil pěšky a nechyběl na pravidelných střediskových radách. V roce 2016 obdržel při pořádání krajského kola Závodu vlčat a světlušek bronzovou Medaili svatého Jiří. Skromně tehdy prohlásil: „Děkuji, ale největším oceněním jste pro mne vy všichni, kteří zde dnes jste. Díky vám mám stále pro co žít.“ Nutno podotknout, že v té době již byl prapradědečkem. Ale skauting pro něj byl neuvěřitelným elixírem mládí. „Oproti všem zvyklostem jsem se rozhodl, že půjdu s dobou a začnu nosit krojovou košili vytaženou ven z kalhot. Inu je to praktičtější.“
Rok 2018 byl ve znamení oslavy Songových 95 narozenin. Stal se hlavní osobností při předávání ocenění Nositele tradice Bystřicka, které proběhlo při benefičním koncertu na stavbu nové skautské klubovny s názvem Rock for skaut. Český rozhlas s ním natočil rozhovor plný nádherných vzpomínek. Před letním táborem chtěl dopředu vědět, pro kolik že táborníků má nachystat hostinu. Připravili jsme kolem stožáru slavnostní výzdobu stolů se Songem včele, naučili se sborový zpěv pradávné písně Wakonda, jejíž text a rytmus Song nadiktoval Leničce Macháčkové, nechali upéct narozeninový dort ve tvaru zpěvníku se skautskou lilií a junáckou hymnou. K jeho narozeninám mu přišlo popřát množství bývalých členů našeho střediska a od starosty města Bystřice nad Pernštejnem získal ocenění Osobnost Bystřicka. Užaslé kluky a holky učil vázat turbánek a vyprávěl své dobrodružné historky. Když jsme pak večer zapálili oheň přesně tak, jak byl zvyklý ze svého mládí a zazněla Wakonda, viděl jsem poprvé v Songových očích slzy. Ale byly to slzy štěstí a dojetí. „Jsem mezi vámi šťastný a mladý. Děkuji, že pokračujete tam, kde jsme my skončili.“ Byl to poslední tábor, na němž strávil noc v podsadovém stanu.
Song se ještě na podzim roku 2019 zúčastnil střediskového sněmu a poté se již odstěhoval ke své dceři Jarmile, do domu svých rodičů na pražských Petřinách. Udržoval s námi však čilý kontakt, a především vzpomínal na malé benjamínky, které si na posledním táboře oblíbil ze všech nejvíc. Stále nás podporoval v našem plánu vybudování nové skautské základny. A měl obrovskou radost, že se nám podařilo zrekonstruovat skautský srub Pod Horou. „Upíre tak už mám dvě dávky. Konečně můžu ven a už se těším na výpravu do Českého ráje.“ Pandemii covidu-19 snášel špatně, hlavně kvůli sociálnímu odloučení. Aspoň jsme se pravidelněji volali a informoval jsem ho o situaci ve středisku. Na podzim 2020 se naposledy podíval do své milované Sluneční zátoky, kde při setkání SPJF vzpomínal na Tábor svobody, který proběhl v roce 1945. Poslední telefonát před Vánocemi jsme probírali, jak uděláme konečně výstavu k 90. výročí skautingu v Bystřici. „Ty Upíre, chtěl jsem ti říct, že to vedete dobře. Všechny tam pozdravuj, buďte zdrávi, hezké svátky a do Nového roku jen to nejlepší. Ať se vám vydaří Betlémské světlo.“ V tu chvíli jsem si říkal, jasně, vždyť se ještě uslyšíme a hlavně uvidíme na jarní výstavě.
Song umřel 20. 2. 2022 ve věku nedožitých 99 let. S ním, jako by odešel i kus mého života. Moc mě mrzelo, že jsem s ním v posledních letech nemohl trávit více času a nepodařilo se mi sepsat jeho životopis. Částečně se to povedlo alespoň nadaci Post Bellum v rámci projektu Paměť národa, který mapuje životní příběhy pamětníků doby minulé. Song byl osobností, vzorem a posledním hochem od Bobří řeky. Pro mě tím nedostižným Luďkem, ke kterému všichni hoši vzhlíželi, neboť zosobňoval vlastnosti a dovednosti, které by chtělo spoustu lidí mít, ale málokdo na ně dosáhne…… „To není není loučení, ač chvěje se nám hlas. Jsme spolu pevně spojeni a sejdeme se zas….“ Sbohem bratře Songu.
