Přechod Velké Fatry

Po dlouhém plánování, vyřizování, balení a shánění věcí je to konečně tady. Jedeme do Věchnova do pekárny pro chleba a pak na nádraží. Scházíme se ještě zatmi. Sešlo se nás všech deset a drak. Nastupujeme do vlaku s obrovskými a neskutečně těžkými batohy a vyrážíme na 8 hodin dlouhou cestu. Klimbáme, povídáme si a cesta pomalu ubíhá. Přestoupili jsme v Tišnově, pak v Brně a už stojíme v Olomouci odkud už máme pokračovat Regiojetem až na Slovensko. Něco svačíme a potom po drobném zpoždění přijíždí žlutá souprava Regiojet. Zjistili jsme že Regiojet je sice neskutečně pohodlný a praktický vlak, ale zjevně konstruktéři nepomýšleli na možnost že se do něj pokusí nacpat 10 skautů s bagáží a drakem. Nakonec jsme se konečně usadili na svá místa. Batohy byli rozházený po celém vagonu tak, aby se v něm dalo alespoň projít. Když konečně vlak zastavil na nádraží v Ružomberku a mi se zase vysoukali se vší bagáží ven byl to krásný pocit.

Nabrali jsme si každý plné lahve vody čímž už tak přetížené batohy ještě o něco ztěžkli. Pán na nádraží nás po otázce kam se chystáme ještě upozornil že nahoře je nejspíš sníh a taky že se přemnožili medvědi. Na oboje jsme byli vybaveni nebo alespoň teoreticky připraveni takže jsme vyrazili vzhůru nad město. Na první zastávce u rozcestí nad městem už by nejraději někteří jeli domů ale k žádné vzpouře nedošlo takže pokračujeme do nekonečného kopce až k sedlu pod Vtáčnikom kde máme spát. Světlo nám sice uteklo ale i s čelovkami jsem našli cíl, tak stavíme stany, dojídáme řízky a tousty z domu a chystáme se spát. Přece jen cestovali jsme od rána a vystoupali jsme 600 metrů převýšení.

Ráno se probouzíme do zataženého a mlhavého počasí. Uvařit snídani, najíst se a sbalit nám zabralo tolik času že vyrážíme až skoro v 10 a máme zpoždění. Cesta k našemu potěšení vede stále nahoru, tak šlapeme v mlze a s častými zastávkami se suneme kupředu. Když jsme vylezli nahoru nad les mlha se trochu zvedla a cesta začala vypadat rovně. Najednou jsme byli nabití pozitivní energií z nádherné scenérie, která se všude okolo odehrávala, jak slunce protrhalo mlhu a miliony malých krystalků ledu zářili v jeho svitu. Trochu jsme do toho šlápli a i když bychom na slunci nejraději leželi celý den, šli jsme dál. Přes Smrekovicu kde jsme si u hotelu dávali svačinu pokračujeme směr Rakytov. V Severním Rakytovském sedle se dělíme na dvě skupiny. Ti co už toho mají dost jdou do jižního Rakytovského po vrstevnici a pár odvážných se nás vrhá do příkrého srázu vzhůru kde se tyčí nejvyšší bod široko daleko a první vrchol naší trasy. Nahoře jsme upocení odhodili batohy udělali vrcholové foto, zapsali se do vrcholové knížky, zalepili puchýře na nohou a šťastní že cesta zaručeně povede dolů vyrazili za zbytkem. Nahoře foukal ledový vítr a slunce už se zase pomalu chystalo zapadnout za kopce tak spěcháme. U Černýho kameňa nabíráme vodu a fotíme protože takovýhle západ slunce jinde než na horách není k vidění. Rozblácenou pěšinou konečně docházíme do sedla Ploskej kde máme spát. Naprosto zmrzlí a vysílení stavíme stany vaříme v přístřešku který se nám úžasně hodil a co nejrychleji mizíme ve spacácích. Ráno nás ze stanu táhne krásné slunečné počasí a příjemných pět stupňů pod nulou. Uvařit a sbalit nám naštěstí trvalo o něco méně času než včera tak opouštíme krásné nocležiště a jdeme dál. Na Ploskou nás opět jde jen několik, (asi jsou to saláti) ! Dopoledne docházíme na chatu pod Borišovom, kde si všichni nečekaně kupují drahé jídlo, sladkosti a pití. Je divné jak takové obyčejné nakupování dokáže zlepšit morálku.

Posilnění a odpočatí opět jdeme do kopce. Blížíme se k hlavnímu hřebeni a nejvyššímu vrcholu Fatry. Když jsme vylezli na hřeben byli jsme dost překvapení nepřízní počasí. Slunce už moc nesvítilo zato foukal vítr, že jsme skoro padali když se nám opřel do batohů. Schovaní mezi kameny za skálou svačíme a chystáme se na dvouhodinovou cestu přes hřeben.Na vrcholu jsme udělali pár fotek ale byla kosa takže jsme šli dál. Od vysílače na Krížne scházíme dolů ke Kralovej studni. Cestou dolů jsme se trochu roztrhali a Míša viděla medvěda. Bohužel jediná protože 50 metrů na obě strany nikdo nešel. Celou cestu jsme čekali jestli medvěd nevykoukne z křoví ale asi se nás bál víc než mi jeho takže už nevylezl. Když jsme došli k útulně pro turisty nad Kralovou Studňou bylo už zase jako tradičně tma a horšilo se počasí. Poslední večer v horách se odehrál v duchu „sežer co můžeš, přece to neponeseme dolů!“ a tak jsme jedli. Jedině večer co jsme nešli spát hned když jsme mohli. Udělali jsme si v útulně oheň a chvíli kolem něho stáli, venku už mezitím padal déšť se sněhem tak se nám do stanů moc nechtělo. Ráno bylo možná ještě hůř, silný vítr mlha a mrholení. Už jsme se opravdu těšili dolů. Scházeli jsme kolem hotelu Kralova Studňa Žirnochovickou dolinou směrem k Turčianským Teplicím. Cesta dolů byla dlouhá a nudná, jako vždycky. Zničení a špinaví dorážíme na nádraží v Teplicích. Prostřídali jsme se u batohů a zašli si nakoupit suvenýry domů a pivo. Ptali jsme se paní u okénka na nádraží jestli neví kde bychom mohli složit hlavu. Moc nám neporadila, na nádraží vevnitř nás prý nechat nemůže a nic jiného ji nenapadá tak jsme si začali stavět stany na louce za kolejemi kde to prý vadit nebude. Potom co jsme pokecali s opilím bačou a potom ještě jedním polovičním Brňákem a jeho kamarádem, jsme se chystali jít vařit a uložit se. Když si holky šli ještě naposledy na nádraží pro klíček od záchodu, předtím než zavřou stanici, tak se paní u okénka asi smilovala a řekla že to zařídí a budeme moct spát v čekárně. Vděčně jí nabízíme pár euro jako poděkování ale ukazuje se že dobří lidé ještě existují, takže peníze nechce.Stany jsme zase zbouraly a nastěhovali se po projetí posledního vlaku do čekárny. Večer byl tentokrát delší, protože jsme debatovali do noci nad vším možným a dojídali co zbylo.Brzy ráno opouštíme čekárnu a za chvíli už nastupujeme do Regiojetu. Tentokrát už máme o něco menší batohy a jsme v kupéčkách která jsou prostornější ale zato více utěsněná. Odhalili jsme tak další vadu Regiojetu a to že nemá otevírací okénka. Lidi co s námi cestovali zřejmě nadšení nebyli protože jsme pátý den bez koupele už trochu smrděli. Naštěstí jsme smrděli jen ostatním a né sobě tak se to dalo vydržet. V hranicích na Moravě, Brně a v Tišnově opět přestup a pak se odpoledne slavnostně vracíme do naší milované Bystřice. Namoženiny a puchýře se za pár dní zahojili, rýma se za sedm dní vysmrkala ale zážitky nám zůstanou ještě dlouho !